Když jsem tady na Dreamface zahlédnul článek o masteringu, byl jsem velmi mile překvapen, ba přímo potěšen, že se někdo odhodlal, ač ne úplně doslovně, přeložit manuál k Ozonu a poskytnout základní informace určené těm čtenářům a tvůrcům, o kterých by se dalo říci, že jsou ohledně masteringu v mateřské, nejvýše v základní škole. Žel bohu, v našem zlém kapitalistickém světě, kde vládne nekompromisní dělba práce, si se znalostmi z mateřské či základní školy cestu životem příliš snadno neproklestíme.
Na co narážím? Inu, je hezké, že elementární pojmy byly již odhaleny a pochopitelně vysvětleny, ale nic moc konkrétního se hledač masteringové pravdy zatím nedozvěděl, i když obrovský přínos onoho příspěvku ke zvýšení odborného povědomí s nástinem praktického využití nikterak nezpochybňuji, ale naopak, skládám mu hold, úctu a poděkování.
V reakci na výše zmíněný příspěvek přicházím s jemně specializovanějším článkem zaměřeným na masterování techna, elektra, drumnbassu a podobných hustších stajlů. Podrobným popisem a definicí pojmů se zabývat nebudu neboť předpokládám, že základní školu již všichni za sebou anebo že se s nimi čtenář postupně seznámí. Takhle to chodí na vysoké škole studenti a klidně mě můžete popotahovat a smát se mi za neodborné a slengové výrazy, mně je to jedno :). Ovšem pokud tenhle článek někomu pomůže, budu jenom rád. Je to hodně úzká výseč ze všech témat a poznatků, které se dají v masteringu nakousnout, ale obecných článků už tu bylo a je dle mého soudu dost a dost.
Tak, aby bylo jasno, elektro a techno je co do masteru něco jiného než klasická zpívaná a hraná „přírodní hudba“, kde se často hospodaří s citečky a nějakým tím ehm. „feelingem“. Pokud máte své skladbě dodat ten správný „dark industrial factory techno saund“ a hustej „punch“, tak na city zapomeňte. Dlouhodobým poslechem a skládáním techna a podobných stylů jsem dospěl k zjištěním, že zvuk v téhle oblasti dělají všichni podobně a na všech skladbách se dá najít hodně společných prvků, které se dají velice jednoduše zkopírovat. Techno je hodně technická záležitost, sice tady do jisté míry platí „věřte víc uším než přístrojům“, ale co si budeme nalhávat, ne každý má v pokojíčku nahrávací studio a „rovné“ bedny. Pokud svým uším zas až tak kvůli absenci profesionální nahrávací techniky ve vašem domově věřit nemůžete, pak vězte, že na analyzer je vždycky spolehnutí a oči se tak rychle neunaví jako uši.
Pokud nevíte, co a jak má znít a pokud to sice víte, ale na svém domácím vybavení to stejně nemůžete poznat, věřte spíš víc univerzálním a obecně zprofanovaným nastavením, protože zjistíte, že to tak stejně všichni undergroundoví producenti dělají a kdo šablony ctí, jeho zvuk je považován za dobrý. Bohužel, všichni rádoby odborníci, kteří píší články o masteringu od sebe opisují a pak je výsledek takový, že všichni čtenáře tak vehementně zrazují od šablon a zavedených postupů na vytváření optimální podoby zvuku, že se pak takové šablony vůbec nikde nedají dohledat a přesto by se o nich hodně lidí rádo něco dozvědělo. I když by je přímo nekopírovali, mohli by je přizpůsobit svým specifickým potřebám. Každý takový autor, „vědec“ alibisticky řekne „ale radši to svěřte odborníkům“. Bohužel, u nás skoro žádní odborníci na zvuk u techna nejsou, takže si to svěřte do svých vlastních rukou, tady ty šablony máte a čtěte směle dál.
Vzhledem k výše uvedenému je nejdůležitějším pomocníkem při masterování techna spektrální analyzer a ne nějaká nálada, pocit nebo nedej bože zkušenosti z nahrávání rockových kapel, orchestrů nebo dechovek, kde vám bude někdo vyprávět něco o 4Khz a projasňování zvuku prostřednictvím zesílení téhle frekvence a podobné, pro technaře zvláštně znějící a ne úplně zásadní informace, i když je na tom možná špetka pravdy. Nahrávacích studií kde se mastering dělá je jako hub po dešti, ale ti, kdo dají svou věc ke zpracování takovýmto „profesionálům“ asi hodně spláčou nad výdělkem. Dechovkáři a bastliči z poloamatérských zábavových kapel a jejich zvukaři si většinou s nějakým multiband kompresorem a se syntézou zvuku moc nerozumí. Bude úspěch, když o tom vůbec někdy slyšeli a maximem, kterého budou schopni bude „prohnání“ vaší věci přes Ultramaximizer a ořezání 20Hz, což při troše štěstí zvládnete sami a lépe, klidně i s freewarem. Většinou budou vědět, jak nahrát a nazvučit kytarku, housličky a klavírek, ale třeba temnej „dramáčovej hoover“ jim bude dělat problémy, protože žádná kytarka a klavírek takové zvuky nevyluzují a nepokrývají frekvenční spektrum jim známým a obvyklým způsobem. Techno a elekto je trošku jiný svět a platí v něm logicky i trošku jiné zákony.
Pro účely pedagogické budu všechny poznatky demonstrovat na freewarovém spektrálním analyzeru Voxengo SPAN. Můžete si ho stáhnout zde Uživatele Reasonu asi zklamu, ale jsem přesvědčen o tom, že tam nějaká podobná pluginka taky bude.
SPAN jsem připojil na master do Sound Forge přes Directixer. Nevím, jestli se dělá taky DXková verze, já jsem měl holt jen VSTčko. Analyzoval jsem jím 7 skladeb a u každé jsem udělal screen capture, aby jste viděli, jak že to na tom SPANU vypadá a které společné prvky by se u všech technisek daly vysledovat. U každého obrázku mám taky odkaz na 30ti sekundovou MP3jku, aby jste slyšeli, jak to hraje.
Uvědomme si milé děti, že takovéto zkoumání není samoúčelné. Kdo chce vydat desku nebo mít fakt hustohustej zvuk, měl by pravidla, která tady vyjdou najevo, dodržovat zuby nehty, protože tohle je prostě standard a lidi jednoduše na nic jiného nejsou zvyklí. Názory o tom, že mastering je součástí autorova výrazu jsou sice do jisté míry pravdivé, ale u techna platí tak na 20 %. Často se stává, že lidi odsoudí kompozičně dobrou věc jen kvůli špatnému zvuku. U techna je zvuk hodně důležitý a často mívá jednotný výraz, čili nějaké autorství v masteru je hodně oslabeno, pokud je tu pro něj vůbec nějaký prostor. Hučivého a dunivého zvuku se většinou bez multiband kompresoru a klasických kompresorů dosáhnout nedá, takže obecná plavidla o konečném vylepšování zvuku masteringem jaksi následně a ex-post tady nebudou tak úplně platit.
Nuže, vydejme se na exkurzi. Abychom se měli od čeho odrazit, bylo nutno u každé skladby zvolit jakýsi frekvenční referenční bod, ve vztahu ke kterému budeme posuzovat hlasitost a průběh jednotlivých frekvencí. U techna je takovým pěkným referenčním bodem buben. A proč právě on? No protože nám potvůrka bubnuje a bubnuje po celou dobu skladby v podstatě neměně, většinou ho neztišujeme a nezesilujeme, nemáme na něm žádný zhoubný efekt atd. V technu bubínek většinou hraje na nějakých 80 - 100Hz. Čili naše referenční frekvence bude 100Hz. Před analyzer jsem dal ještě normální gainer, abych vždy při přehrávání každého tracku nastavil úroveň referenční frekvence 100Hz na –18dB. Ve SPANu byly nastaveny následující hodnoty: Block: 2048, Speed 8, Slope 3dB, Channel AVG, Monitor AVG, Instant, 1/6…bez ohledu na to, co znamenají :). Bohužel se mi to nějak špatně v počítači vyfotilo a tahle nastavení tam nejsou vidět, ale jestli si SPAN stáhnete a nahodíte ve svém oblíbeném VST nebo DX hostu, tak bude všechno OK. Pro účely názorných ukázek nám absence popisků vyjadřujících nastavení nebude vadit.
Ještě dodávám, že master je v našem případě zejména o frekvencích, protože pokud chcete vydat svou skladbu na desce, stereo je většinou hodně „úzké“ a v některých případech dokonce mono. Je to dáno tím, že přenoska je přece jenom mechanická a nestihla by přelétávat ze předu dozadu, aby uhrála zvuky v protifázi, pokud by jste tam nějaké zařadily. Široké stereo taky moc nesvědčí agresivitě, kterou většinou techno a dance má. Takže poučka zní, se stereem, pokud to půjde na vynil, to moc nepřehánět a hlavně nemít ve skladbě zvuky se zápornou fází, hlavně ne basy! Když posloucháte nějaký setík z empétrojky, stejně je to nahrané z desek, takže jsme znova u stejného problému. Následující text se týká zejména konečného obrazu zvuku, kterého by jste měli docílit.
První sledovanou skladbou je dílko od Adama Bayera, který je v technu docela hvězda, takže zvuk jeho skladeb je asi taky dobrej…ale ne, dělám si legraci, je fakt dobrej :). Je to bráno přímo z desky a myslím, že ten kopec na zhruba 18Khz je spíš blbnoucí přenoska než záměr, ale možné je všechno, třeba to tak Adam chtěl. Zásadní prvky ale tak jako tak zůstávají stejné. Co nám ukazuje analyzer? Dole máme seřazené frekvence od 0Hz do 20Khz nebo chcete-li to matematicky, frekvence vyjadřuje osa x. Jejich hlasitost ve skladbě v decibelech osa y.
Vidíme, že od 0Hz do 20Hz nic není. Hm, čím to asi je? Je to samozřejmě low–shelf od 20Hz dolů. Tohle nenajdeme jen v technu, ale řekl bych, že v úplně každé skladbě, co po světě běhá. Laicky řečeno, frekvence od 20Hz níž se úplně ořezávají, aby se zvýšil podíl užitečného signálu ve skladbě. Ucho totiž stejně pod 20Hz neslyší, takže frekvence pod 20Hz, které tam jenom dělají neplechu a zvuk tak nějak zahuhlávají, se vyřezávají.
Špička je na 100Hz, kde hraje kopák. Jednodušeji řečeno, frekvence 100Hz je ve skladbě zastoupena nejvyšší měrou a úroveň hlasitosti, jíž dosahuje je ze všech frekvencí nejvyšší. Co to znamená? Hučí nám basy a klub nebo pavilon Z na výstavišti v Brně se otřásá v základech :). Jenže, aby nám mohly hučet basy a aby byly dobře slyšitelné, nemůžou se prát se středami o své místo ve skladbě. Co to znamená? Takže, 100Hz máme na –18dB a pak se úroveň signálu plynule snižuje až k 400Hz, což jsou nižší středy nebo středobasy nebo podobně nazvaná věc. Ale je úplně jedno, jak se jmenuje, v technu je to docela klíčová frekvence. 400Hz hraje v naší skladbě na –36dB, čili, je oproti basům „ztišená“ o 18dB. Basy tak mají hodně prostoru a můžeme je plně vnímat ozářeni světlem laserových reflektorů. Od 400Hz dál až zhruba k 6.3Khz je to už „rovné“ nebo můžeme říct všechny frekvence jsou zde zastoupeny stejnou měrou. Od 6.3Khz se nám to svažuje plynule dolů, čili high-shelf k 20Khz nebo nějaká ta pre-emfáze, prostě něco, co můžeme většinou udělat ekvalizerem. Někdy to ani nemusí být high-schelf, ale dobré nastavení multiband kompresoru, k čemuž se ještě dostanu.
Tohle schéma najdeme s obměnami snad ve všech techno skladbách na světě. Středy a vlastně celý frekvenční zbytek skladby jsou oproti basům „ztišené“ zhruba o 17-20dB a jsou většinou „zarovnané“. Každý podle svého gusta. Tenhleten poměr basů, středů a výšek právě vytváří pravý „techno zvuk“. Pro názornost jsem popsané vztahy zvýraznil červeně, aby to bylo všem jasné. Všimněte si také, že od 500Hz do 600Hz je mírný propad, je to dané tím, že se v technu frekvence kolem 400, 500Hz taky mírně vyřezávají. Schválně si to doma sami zkuste, třeba se sluchátkama, pokud tyhle frekvence trošku ztlumíte ekvalizerem, skladba se projasní a při zesílení zůstane pořád čistá a relativně příjemná na poslech, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Stažení o takových 5-6dB je ideální, ale můžete i experimentovat. Stahujeme samozřejmě tak, že vyřízneme jen uzoučký výsek, třeba od 405Hz do 420Hz atd. Ne aby jste skladbu těchhle frekvencí úplně zbavili.
Ještě něco málo k výškám, všechny samplíky hajtek a hajtky obecně stejně hrají okolo 5-6Khz, takže pokud je chceme při masteru zvýraznit, stačí zvyšovat jen tyhle frekvence. Schválně si zkuste srovnat, co se stane, když zvednete třeba o 5dB frekvenci 6Khz a pak frekvenci 8Khz, ten rozdíl je evidentní. Někteří borci mají kolem 6Khz trošku kopec, pokud je tam výšek hodně a pokud skladbě dávají švih. Můžou si to dovolit, protože frekvence nad těch 6Khz a 6.5Khz už se jim plynule ztišují až k 20Khz. Přenoska na gramofonu stejně nezahraje frekvence vyšší než 17-18Khz, takže k čemu nám jsou vysoké frekvence? Odpověď zní, „k ničemu“ a pokud je tam necháte, projeví se při přehrávání na gramci jen jako zkreslení a budou nám tam spíš vadit. Proto se u celé řady skladeb setkáte s takovým tím frekvenčním „svahem“, kdy od zhruba 6.3KHz jdou vysoké frekvence dolů. Tím se producenti jistí před možnou neplechou, kterou by tyhle frekvence při přenosu na desku mohly způsobit. U techna se kvůli menšímu frekvenčnímu rozsahu vynilu ve výškách „seká“ o něco víc než u CD. Tyhle zákonitosti se v bledě modrém opakují pořád dokola, pojďme na další skladbu.
Další skladbou je něco od Dj Preache, vidíme, že se chová podobně jako Bayer.
Preach ovšem „seká“ už asi od 200Hz, protože mu to charakter skladby dovoluje. Vlastně to ani sekání není, v jeho skladbě prostě není nástroj, který by kolem těch 200Hz hrál. Nepracuje totiž s žádnými bohatšíma synťáčkama, ale jen s perkuskama a tenkýma zvukama. Ovšem zase jsou tady staré známé zákony. Low-schelf na 20Hz. Opět špička kolem 100Hz. 400Hz oproti 100Hz –17, 18dB. Od 400Hz dále je to „rovné až k zhruba 6-7Khz. Pak High-shelf k 20Khz.
Tahle skladba se jmenuje Sole a jejím autorem je Čech, který si říká Dave Fish.
Nemůžu než konstatovat, stará známá písnička. 20Hz pryč. Špička sice trochu níž, ale pořád kolem 100Hz. 400Hz –18dB oproti 100Hz. Dave jenom nemá rád High-shelf. Naprosto ukázkový zvuk. Vidíme, že když to není z desky, žádný sešup od 6.3Khz se zde nekoná.
Pokud je libo trošku Dnb, pak je tady legendární Stakka and Skynet, skladba Clockwork, jedna z mých nejoblíbenějších :).
A co vidíme? V Dnb a Junglu, kde se hraje spíš na dunivý bas a kopák samotný zas tak důležitý není, protože on netáhne skladbu, ale musí být zároveň slyšet, je špička kolem 60-70Hz. Tihle borci ji mají dokonce na 50Hz. Buben naladili asi na 170Hz, čili trošku výš, aby byl slyšet a aby nehrál na stejné frekvenci jako bass. Ale zase se to směrem ke 400Hz ztišuje. V Dnb, protože je bohatší na zvuky a samply, nejsou středy ve srovnání s technem tak ztlumené. 400Hz je oproti špičce zhruba o –15dB. Pak je to stará známá písnička, od 400Hz dál je to „rovné“. Zase žádný 6.3Khz sešup.
Tohle jsou EZ Rollers. Krásná dekadentní skladba se zpěvem.
Obrázek nahoře je ale z pasáže, kde se nezpívá, udělal jsem to tak pro názornost. Obvyklé „dramáčové“ lazení. Bass na 50Hz, kde to má špičku. Kopák 200Hz. Je tak určitá analogie s předchozím obrázkem, že? :) EZ Rollers mají zvuk posunutý víc do středů, ale pořád je to čistý Dnb. Mají trošku kopec na hajtkách, ale vše je dovoleno, pokud to zní dobře. Samozřejmě, že to pak záleží na poslech, nemůžete se samozřejmě spoléhat jenom čistě na analyzer.
Tohle je stejná skladba od EZ Rollers, ale se zpěvem. Vidíte sami, které frekvence tam „přibyly“ a že zpěv potřebuje trošku víc volnosti a že uvedená schémata nemůžete brát absolutně, i když je jejich znalost užitečná.
A tohle je Marco Bailey. Takový mainstream techno kousek.
Pan Bailey je docela drsňák. Protože má skladbu založenou spíš na perkuscích a ne na nějakých plných synthech jako třeba Dave Fish, mohl úplně zkomprimovat frekvence od 400Hz do 1Khz, kde by jinak synťáčky hrály a naprosto humpolácky zvednul výšky. Vidíte sami ten kopec na 5Khz. Přesto se ani Bailey od standardního schématu zas až tak neodchýlil. 20Hz pryč, špička 70-100Hz, 400Hz –15dB oproti 100Hz. Od 6.3Khz high-schelf k 20Khz. K těm výškám bych ještě dodal jednu věc. Protože je tady udělaný důsledný high-schelf od 6.3Khz, tak i když jsou výšky kolek 5Khz tak drasticky zvednuté, skladba nepůsobí „převýškovaně“, o tom už jsem mluvil. Když tyhle frekvence zvedne, ale zbytek se poctivě „zařízne“, dá se to ustát a máte super „disco smile“ zvuk neboli hodně basů, málo středů a hodně těch „snesitelných“ výšek, které hrají na 5-6Khz.
No a úplně na závěr jsem si dovolil nějaké švestičky z vlastní zahrádky. Já jen, aby bylo zřejmé, „že to jde“! :) Jen zlehka okomentuju. Hodně používám synťáky, které hrají kolem 600-800Hz. Synth 1 je tam třeba hodně zacílený, ale já mám takové zvuky rád. Takhle, jak to mám já, se to dá v klidu poladit. Vidíte, že nic objevného ve vztahu k již řečenému nepředvádím. 20Hz pryč, 400Hz –17, 18dB oproti 100Hz. Sešup dolů od 6.3Khz.
Jak podobných frekvenčních průběhůnebo chcete-li masterů docílit? Řešením je už při skládání si uvědomovat, jak musíte mít uspořádané frekvence a mít na masteru pověšený spektrální analyzer. Taková ta svatá poučka, že nejdřív máte skladbu nahrát, složit atd. a pak masterovat, není v technu a elektru úplně na místě. Vychází totiž z klasické práce v nahrávacích studiích, kde se nejdřív nástroje nahrají po stopách samostatně a pak, až už jsou nahrané, se z nich dělá tzv. „míchačka“, v podstatě první fáze masteringu, kde se řeší do detailu hlasitostní poměry všech nástrojů ve skladbě a ekvalizace u jednotlivých nástrojů. Jak hlasitě má být kopák, snare, kytara, basa, které frekvence na nich přidat, které ubrat atd. Samotný konečný mastering pak spočívá v tom, že se zvuk obohacuje multiband kompresorem, nějakýma mastering efektama, přidá se občas nějaký ten reverb, řeší se RMS skladby, -0.3dB peak při pálení na CD atd.
Jenže, proč se takhle postupuje? Hlavně proto, že kapela do studia přijede jen jednou, i když se tam třeba zdrží pár dní. Každý muzikant zahraje na ten svůj nástroj svůj part, stopy se nahrajou do komplu, dříve na pásek, a většinou až když kapela odjede a zvukař má klid se z už nahraných stop teprve skládá konečný obraz skladby. Celý tenhle postup je vlastně nejracionálnější způsob, jak pracovat se živou kapelou v nahrávacím studiu. Těžko si představit, že pokaždé, když se vám něco nezdá si muzikanta zavoláte a řeknete mu „Hele Franto, ta kytara ti hraje nějak moc středově, nechceš se tady ve čtvrtek zastavit a nahrát to znova a přidat tam trošku basů?“ To je nemyslitelné, zvlášť když je ta kapela zdaleka a každý z jejích muzikantů bydlí někde jinde. Kam tím mířím? Zkuste opustit tohle schéma a zamyslet se nad tím, že když skládáte techno, tak máte všechny „muzikanty“ trvale k dispozici u sebe v pokoji a taky nad tím, že výraz a zvuk je tady moc a moc důležitý. Už se vám jistě stokrát stalo, že jste nejdřív složili skladbu, pak jste ji chtěli podle zavedené poučky „nejdřív slož a pak masteruj“ zmasterovat a ejhle, vylezlo vám z toho něco úplně jiného, než jste čekali. Středy zahnuseně ztlumené, výšky přestřelené, zahuhlané basy, nástroje, které předtím hrály nějak, hrají teď úplně jinak a celej ten super groove, na kterým jste pracovali hodiny, dny a týdny je v tahu.
Proč to tak je? Mimo jiné proto, že nejste klasická živá kapela. Co to znamená? V živé kapele hrají muzikanti na jednotlivé nástroje právě proto, že to má jakýsi smysl. Proč hraje v klasické rockové kapele bubeník, basista, kytarista a zpěvák? Protože lidskému uchu tahle směs nástrojů lahodí a je tak nějak „frekvenčně a pocitově správná“. Živí muzikanti mají tu nespornou výhodu, že jim bubny budou znít pořád stejně a že budou vždycky nalazené v basech, že baskytara bude hrát přesně na té frekvenci, na jaké má hrát a že klasická kytara bude hrát vždycky někde ve středech. Muzikanti se tedy nemusejí zabývat velesložitým syntetizováním a frekvenčním lazením svých nástrojů a vychytávání těch nejjemnějších nuancí týkajících se barvy zvuku. Živí muzikanti můžou přijet do studia, jednou tam něco nahrát a pak můžou nechat zvukaře pracovat, protože jim vždycky bude kytara hrát jako kytara, buben jako buben a basa jako basa. Nemusí se bát, že se masteringem nějak drasticky změní celkový výraz skladby.
Jenže v technu a elektru je to jinak. Tam každý i sebemenší pohyb a změna v basech, v nastavení pumpování kompresoru v side-chainu nebo v lazení bubnu může znamenat velkou změnu v celkovém vyznění skladby. A tohle všechno se může stát právě post-masteringem. Je to mnohem citlivější věc, než by se mohlo na první pohled zdát. Některé skladby jsou přímo založené na pumpování kompresoru nebo třeba na 50 hertzovém sinusovém basu. Zkrátka, neměli by jste oddělovat mastering od samotného skládání a proto to ani nedělejte, pokud nemusíte, zvlášť pokud pracujete jenom s pluginama a nepřihráváte do skladby žádné živé nástroje, zpěv atd. Takže u techna bych pravidlo „jednotlivé fáze produkce důsledně oddělit“ změnil na „jednotlivé fáze produkce spíš moc nedělit“, maximálně úplně na závěr si trošku pohrát s RMS a normalizací. Klidně si se mnou můžete nesouhlasit, nicméně pro potřeby klasických „bedroom“ studií, kde osamocený skladatel hodiny sedí se sluchátkama na uších v temné noci, je takový přístup, zvlášť pro techno, docela racionální. Neříkám mít zrovna na masteru pověšený za každou cenu multiband kompresor, i když to je asi nejlepší, pokud vám to zvládne procesor, ale snažte se vždycky alespoň ctít vzájemný poměr frekvencí, který jsem tady předeslal. Pokud se do té frekvenční šablony více méně vlezete a přitom bude vaše skladba znít dobře, pak si můžete gratulovat.
Můžete přece kdykoli už při skládání točit s ekvalizerem nebo s filtrem na samotném synťáčku nebo na plugince, protože mastering s tím většinou potom už nic neudělá. Špatná skladba prostě zůstane špatnou skladbou i po masteringu, ať se snažíte sebevíc. Pokud už ze začátku zvolíte nevhodně jednotlivé nástroje, tím myslím frekvenčně nevhodně, bude to hrát špatně. Když si uvědomíte, že každý hudební styl má určitá pravidla a že se v něm objevují určité nástroje a postupy pořád dokola, taky to má, jako v případě živé kapely, určitý smysl. Proč třeba v trancu hraje takový ten škaredý standardizovaný lead, buben, hajtky a basa? Protože buben zaplňuje spodní pásmo, basa taky, ten škaredej lead hraje středy a hajtky hrají ve výškách. V klasickém „hučavém“ technu hrají vlastně jenom basy, hajtky a troška těch perkusek.
Když skládáte hudbu, napadlo vás někdy, že to zní špatně, protože jste použili dva syntetické zvuky, které hrají na úplně stejné nebo podobné frekvenci? V živé kapele se nástroje většinou tak nepřekrývají, každý si hraje na své frekvenci, ale v technu? Tam to může být jinak, když zvuky naprogramujete špatně. Naprogramovat zvuky špatně znamená naprogramovat nebo vytvořit jeden zvuk bez ohledu na ostatní zvuky ve skladbě. Např. když vám první zvuk pokrývá frekvenci 500-800Hz, nemůžete přes něj přímo „plácnout“ druhý takový zvuk. Určitým řešením je dát třeba jeden z nich hodně doleva a druhý hodně doprava, třetí do středu atd. Trošku ošidné je to, že konflikt dvou a více zvuků hrajících na stejné frekvenci by jste neměli řešit „hozením“ jednoho z nich do protifáze. Dance a techno by měly hrát „dopředu“ a zvuk by měl být hodně „in your face“. Takže fázování ano, ale musí to zůstat „vepředu“ a s citem. Pokud vám nějaký zvuk hraje hodně „vespod“ tzn. třeba syntetická basa kolem 250-300Hz, u ostatních zvuků můžete spodní frekvence trošku stáhnout, aby jste té base neubírali na výrazu, ale zas ne moc, aby ten zvuk nebyl „placatý“ a „tenký“.
Podobně se dá postupovat u výšek. Pokud máte k dispozici samplíky hajtek, které hrají hodně vespod, tak jim ty spodky trošku ořezávejte. Jednak samotné hajtky se tak pročistí a druhak nebudou ve skladbě krást životní prostor ostatním nástrojů nalazeným středově. Tahle pravidla samozřejmě neplatí absolutně, ale mohla by být určitým vodítkem, jakým způsobem přemýšlet při skládání. Každý nástroj musí mít tedy ve skladbě trošku toho svého frekvenčního místa. Ještě na závěr, basy by měly být spíš mono a neměl by na nich být žádný fázovací efekt, což se týká hlavně vynilu a možného nebezpečí vyklouznutí přenosky z drážky.
Samotnou kapitolou je multiband kompresor. Nebudu se do detailu zabývat teorií o multiband kompresorech, každý si s nimi doma kroutíte po svém a někdo je možná ani nepoužívá. Já jich používám dost a spoustu jsem jich vyzkoušel a natahal z internetu. Krátce se zmíním o kladech a záporech některých z nich.
Skvěle hraje multiband v Izotope Ozonu, máte k dispozici 4 bandy a s dělícími frekvencemi se můžete skvěle vyřádit, pokud jste správný laborant, vědec a inženýr nastavovač :). Tady se dá hučivý bas vyluzovat velmi, velmi slušně. Celý Ozone je podle mě velmi povedený, možná až na ten mastering reverb. Hodně slušně jim hraje exciter, ale to jen tak pro úplnost.
Perfektní zvuk má taky Yamaha Final Master. Myslím, že má ultrakvalitní filtry u dělících frekvencí. Zvuk je velice čistý a dokáže být hodně „tvrdý“, když chcete. Má 3 bandy a tak nějak celkově dobře reaguje. Nevýhodou u Yamahy je to, že se dá release u jednotlivých bandů nastavovat jen ve velkých krocích, což někomu může vadit. Někde jsem četl, že by měly releasy na všech bandech zůstat stejné a někde zase, že když je nastavíte mírně odlišně, že získáte přirozenější zvuk, kdo ví, zkuste to sami.
Dobře sice hraje taky PSP Wintage Warmer, ale vzhledem k tomu, že v něm nemůžete samostatně hospodařit se středovou frekvencí, tj. nemůžete ovlivnit její gain, bych ho na techno vůbec nedoporučoval.
Wavesy nemám moc dobře zmapované, ale asi budou hrát solidně, soudě podle oblíbenosti toho Ultramaximizeru, i když to taky není kdovíjaký zázrak, co si budeme nalhávat. Stejné je to u Steinberga, s tím jsem se taky ještě moc nesetkal, ale nezamlouvá se mi nastavování parametrů přímo na tom grafu v pravé části kompresoru.
Proč jsem se tady zmiňoval o komerčních kompresorech? Proto, abych demonstroval, že ne všechno, co stojí peníze, je dobré a nejlepší. Další pojednání bych uvedl větou: „Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh C3 dal?“ :) C3jka zní velmi, velmi solidně. Řekl bych, že zvukově je na stejné úrovni jako Ozone, Final Master nebo PSP Wintage Warmer, přičemž každý z nich má určitý výraz a charakter. Pokud chcete brilantní zvuk, použít se dá kterýkoli z nich. Tak proč nepoužít ten, který je zadarmo a neříct si, „dobře, ty ostatní jsem zkusil, někdy i jejich plné verze, o kterých jsem si myslel, že jsou to dema když jsem je tahal z těch prapodivných stránek psaných v azbuce a které se ke mně vlastně náhodou a bez mého vědomí dostaly, ale prostě jsem si je nekoupil, protože něco stejně dobrého je zadarmo a já obdivuji tyhle nezávislé tvůrce, kteří odvádějí kvalitní práci bez nároku na honorář, s obrovským zápalem a nadšením pro věc.“ :)
Takže po vysvětlení teorie „try before you buy“ pojďme k té C3jce a k některým nastavením vhodným pro techno.
Tak, tohle je ono :). Hezké, že?
Pro úplnost jsem sem ještě zařadil schémátko z manuálu k C3, které vyjadřuje, kudy že nám to v tomhle kompresorku teče signál. Jako u každého jiného multibandu, signál se na vstupu rozdělí na 3 nebo i více samostatných frekvenčních pásem neboli „bandů“. Pak nastavujeme parametry pro každý band zvlášť, v podstatě jako u normálního kompresoru. Co hlavně ale v multibandu děláme je to, že nastavujeme hlasitostní poměr jednotlivých frekvenčních pásem. Děláme to proto, abychom se vešli do zaběhnutých schemat pro frekvenční podobu výsledného zvuku a abychom se touto cestou zavděčili posluchačům a dodali jim takový poměr basů, středů a výšek, který se jim líbí a na který jsou zvyklí. Dělení signálu se děje prostřednictvím filtříků, které mohou mít, jako všechny ostatní filtříky, různé vlastnosti. V C3 můžeme přepínačem nastavit, jestli chceme pro oddělování frekvencí použít tzv. „Butter Worth filter“ nebo tzv. „Linear Phase filter“. Přiznávám, že nevím, co který pojem znamená a už vůbec mi není známo, jak tyhle věci uvnitř pracují, ale nestydím se za to. Nicméně, jako koncový uživatel a experimentátor vím, jak který z nich zní a co dělají se zvukem. Napadá mě, že třeba u Wavesů je taky použit ten „Linear Phase Filter“, takže to bude asi něco hodně „cool“. :)
V levém horním rohu C3jky se nastavují právě dělící frekvence.
Dle manuálu f1 je cutoff frekvence pro basy, čili pod tuhle frekvencí C3 už žádný signál nepropustí, tedy teoreticky, jak se ještě ukáže. f2 je spodní frekvencí středového bandu a f3 je jeho horní frekvencí. f4 nastavuje cutoff výšek. Tahle koncepce je vlastně docela ojedinělá, protože v celé řadě ostatních kompresorů je to jinak. Umožňuje už při kompresi ořezávat basy a výšky, tedy dělat low-schelf a high-schelf bez použití „přídavného“ ekvalizeru. Nutno dodat, že další ekvalizer se na masteru přece jen hodí, vzpomeňme na ořezávání frekvencí kolem 400-500Hz. Budete určitě taky chtít dolazovat některé další frekvence, aby jste měli od 400Hz dál zarovnané spektrum. Třeba ve Final Masteru od Yamahy, jak vidno z obrázku, se dá nastavit jen spodní frekvence středového bandu a jeho horní frekvence, v našem případě 90Hz a 6.3Khz.
To, co je v tomhle případě níž než 90Hz, jsou vlastně basy neboli basový band, jehož spodní frekvence je 0Hz. To, co je nad 6.3Khz je výškový band. Čili basové pásmo 0Hz-90Hz, středové 90Hz-6.3Khz, výškové 6.3 Khz až 20Khz. Takhle „tradičně“ nastavit C3jku můžete samozřejmě taky, když dáte frekvenci f1 a f2 na stejnou hodnotu a frekvenci f3 a f4 také na stejnou hodnotu, tak jak je to vidět na doprovodném obrázku k nastavování dělících frekvencí. Ale bylo by hříchem nevyužít některých „speciálních“ nastavení, které si díky čtyřem specificky koncipovaným tlačítkům f1 až f4 můžete dovolit.
Nejprve pojďme k některým „tradičním“ nastavením multiband kompresoru a ostatních věcí pro techno. Jak z mého vědeckého výzkumu vyplynulo, musíme dostat špičku signálu někam na 100Hz, hlasitost pak plynule snižovat zhruba ke 400Hz, pak to zarovnat až zhruba k 6.3 a pak jít dolů. Na masteru máme zapojený SPAN nebo jiný analyzer, abychom nejen viděli, ale i slyšeli, co se nám na tom výstupu děje. Hlavně je dobré mít dobře nalazený buben, který bude mít špičku kolem 100Hz. Buben nebo lépe řečeno bubny s charakterem kopáku a jim podobné, můžete samozřejmě naladit a vyekvalizovat i jinak, jak to bylo vidět z Dnb ukázek a některých technisek. Výš, níž, podle libosti. Potom se dostáváme k samotnému multibandu. Je jasné, že pokud chcete mít důraz kolem 100Hz, první dělící frekvenci nebudete nesmyslně nastavovat třeba na 1KHz. Ideální nastavení dělící frekvence basového bandu pro techno je 70Hz-120Hz. Pokud pak budete laborovat s hlasitostí toho bandu, můžete si být jistí, že zvedáte právě těch klasických 70Hz-120Hz a že ve skladbě půjdou basy a bubny dobře slyšet. Jistě, i tady se experimentování meze nekladou, ale uvedené nastavení je prostě „standard“.
Co se týče nastavení výškového bandu neboli horní frekvence bandu středového, velmi klasicky zní 6.3Khz, kde je, jak jsem předeslal, frekvenční špička hajtek a hajtkových samplíků. Dobré je ale nastavit třeba 3.2 Khz, to pak budete mít ve skladbě víc zastoupené vyšší středy a celé to nebude znít tak temně. Hrajte si s tím a experimentujte :).
Takhle nějak to může vypadat. Tohle je nastavení pro „hučivější technisko“, spodní band spíš níž, na 96Hz a horní na 6.25Khz.
Takhle by to mělo mít „tvrdší“ basy a větší podíl vyšších středů nebo nižších výšek či co to je. Spodní band 0Hz-109Hz a horní 3219Hz až zbytek.
Když už budeme mít nastavené dělící frekvence, můžeme začít laborovat s parametry jednotlivých kompresorů a s hlasitostí jednotlivých bandů. Mně se hodně osvědčilo mít u kompresorů pro jednotlivé bandy podobné nastavení, i když nemusí být úplně identické.
Ovládací prvky jsou pro jednotlivé bandy je stejné, takže si to demonstrujeme přímo na jednom z nich, aby jste nemuseli mžourat na obrazovku :).
Takže, nastavení si ukážeme na basovém bandu.
Jako první zleva tady máme treshold. Pokud nastavíte velký treshold, tím mám na mysli hodnoty jako –20dB a tak podobně, kompresor bude „hodně zabírat.“ Jinak řečeno, čím větší treshold (čím nižší hodnota v dB), tím vyšší komprese a v korelaci s ostatními nastaveními většinou „placatější“ a „zkomprimovanější“ zvuk. Ale no tak dobře, aby ten článek byl trošku odbornější a abych trošku zamachroval že tomu jako rozumím, tak treshold je nastavení úrovně signálu, odkud začíná kompresor pracovat, komprimovat. Pokud je treshold nastavený na –10dB, jak vidíme na obrázku, znamená to, že když signál na vstupu dosáhne úrovně –10dB, kompresor zabrání, aby signál trvale tuto hodnotu překračoval a „vrátí“ jej zpátky na původní hodnotu, čili pod –10dB. Jak rychle kompresor zareaguje na překročení tresholdu nám vyjadřuje attack, který dle definice udává, jak dlouho to kompresoru bude trvat než signál plně zkomprimuje. Ještě jinak, attack je doba mezi překročením tresholdu a dosažením plné komprese. Release nám udává jak dlouho to kompresoru bude trvat než bude po dříve proběhlé kompresi zase schopen signál zkomprimovat. Tedy jinak řečeno to v podstatě znamená, jak často je kompresor v průběhu času schopen zkomprimovat signál, pro malé děti, jak často se ten hodný pán dívá, jestli mu nějaký zlý zvuk nepřekračuje treshold.
Ratio vyjadřuje, jak moc kompresor signál zkomprimuje, když překročí treshold. Prostě buď ten „zlý“ signál kompresor chvilku nechá překročit treshold a pak jej jemně a pomalu zase vrátí zpátky nebo mu dá facku a ani ho chudáčka nenechá treshold překročit, ve druhém případě už se kompresor chová jako limiter. Vnímavější povahy si všimly, že ratio se udává jako „něco ku jedné“. Samotný výraz ratio je v překladu „poměr“. A s kým má ten kompresor poměr? Tak už dost srandiček, když je tam nastavené třeba 4:1, tak si to přestavte tak, že když signál překročí treshold o 4dB, tak kompresor to překročení zredukuje jen na 1dB. Definicí vyjádřeno, jedná se o poměr mezi úrovní vstupního a výstupního signálu v decibelech, chápete, ne?
A co je to, to „knee“? Čteme ný a ne kný! Představte si, že signál může být komprimován víc nebo míň podle hlasitosti, které na vstupu dosahuje. Čili veškerý signál nemusí být komprimován v jednotném poměru. No, a právě kolik signálu bude komprimováno „o něco míň“ než v nastaveném poměru, to nastavujete parametrem knee. Dejme tomu, že máte ratio na 5:1. Když pak nastavíte knee na „soft“ tak to znamená, že troška signálu bude komprimována v poměru 1:1 nebo v menším poměru než v poměru 5:1 a zbytek signálu právě v poměru 5:1. Knee je velikost trošky signálu, který bude komprimován míň než v poměru nastaveném na kompresoru. „Hard“ knee znamená, že to bude rovnou a hned komprimovat na nastavené ratio nebo jednodušeji, že větší troška signálu bude komprimována v poměru 5:1 a menší troška v poměru menším než 5:1. Takže úplně nejjednodušeji, když nastavíte soft knee, kompresi trošku „odlehčíte“ a když nastavíte hard knee, tak ji „přitvrdíte“. Víte co? Už bych toho kneeování nechal, však si s tím sami zašudlejte a uvidíte, co to udělá :). Pojďme dál.
Knoflíkem gain nastavujeme co jiného než úroveň hlasitosti bandu v mixu, tedy úroveň hlasitosti již zkomprimovaného bandu samozřejmě.
No, tak to bychom měli tu teorii a nyní již pojďme k praxi. Každý to asi nastavuje jinak. Obecně lze říct, že technu svědčí spíš tvrdší komprese. Většinou se v něm nevyskytují housličky, akustické kytary nebo podobné zastaralé přírodní nástroje, ale pracujeme se syntetickým zvukem, který je už sám hodně plný a komprimovaný. Treshold je dobré mít někde kolem -15dB, ovšem, pokud chcete, aby ten zvuk vypadal jako borgská kostka letící vesmírem, klidně přitvrďte na takových –20, -25dB. Pokud chcete, aby to víc „dýchalo“, pak treshold kolem -10dB. Záleží pochopitelně taky na tom, jak moc máte komprimované jednotlivé nástroje ve skladbě a jestli chcete už tak hodně zkomprimovaným zvukům ještě přidávat kompresi multibandem na masteru. Attack je dobré mít zhruba od 10ms do 20-25ms. Obecně, dlouhý attack s krátkým releasem znamená výraznější a „tvrdší“ zvuk. Čím kratší attack a delší release, tím „jemnější“ a „hladší“ zvuk.
Jak nastavit release? Pokud třeba chcete tvrdou kompresi bubnů, tedy spodního bandu, kompresor by měl být schopen se vrátit na původní hodnotu v době, která uplyne od jednoho úderu kopáku do dalšího úderu kopáku. Při 136 úderech za minutu a 4/4 taktu je časová vzdálenost mezi dvěma údery asi 440 ms. Takže release by neměl přesáhnout tuhle hodnotu. Často se ale release nastavuje kratší. Časová vzdálenost mezi kopákem a hajtkou na druhou dobu je při 136Bpm cca 220ms, takže tohle je taky docela rozumné nastavení. Zhruba takový release mívám u jednotlivých nástrojových kompresorů. U basy, bubnu a třeba u snaru v Dnb by měl být hodně krátký release u nástrojového kompresoru, takových 100ms, i míň, zkuste sami. Všechny bandy v multiband kompresoru by se měly komprimovat podobně, aby zvuk nebyl inkonzistentní a aby zvuk zněl „technicky“. Ovšem, pokud chcete, aby třeba středy zněly „jemněji“ než basy, tak je jim dobré trochu odlehčit kratším attackem a delším releasem atd.
U multiband kompresoru mám kupř. já nastavené attacky kolem 10 ms, releasy na takových 110ms, treshold jak kdy. Někdy těch –20dB, jindy –15dB, jindy –10dB, podle toho, co jak hraje. Knee spíš víc než míň. Ratio někde na půli cesty, 4:1, 5:1, 6:1. Ale každý to může mít jinak, tohle je jen jeden ze způsobů nastavení.
Teď se ale ještě pojďme podívat na jednu vychytávku, které můžeme docílit pomocí C3jky. Jak už jsem naznačil, hospodaření s frekvencemi je v c3jce docela netypické. Hlavní výhoda tkví v tom, že frekvenci f2, tedy spodní frekvenci středového pásma, můžeme nastavit menší než frekvenci f1, tedy cutoff basu. Stejně tak, frekvenci f4 můžeme nastavit menší než f3. Co nám to udělá v praxi? Mrkněte na obrázek.
V praxi nám tohle nastavení udělá „kopce“ přesně na těch správných místech. Schválně si to doma zkuste, nebudete zklamáni. Low-shelf a High-shelf jsou v ceně :). Polopatě řečeno, kompresor při tomhle nastavení kolem dělících frekvencí a jejich průniků nevytváří propady, ale bubliny. Představte si schéma, které je znázorněno v levé části obrázku, ale obráceně. Při tomhle nastavení budete mít krásně kulaté basy kolem 100Hz, špičku na 6.3Khz a ani vyšší středy nebudou ošizeny. Možná, že by to nějaký teoretik dokázal principielně vysvětlit, já jsem na to krátký, ale nastavuju to takhle často. Jo, kdybych tak něco víc věděl o filtrech a multiband kompresorech!! Možná, že když to takhle nastavíte, tak se parametry f1 a f4 nechovají jako cutoff, ale jako klasická dělící frekvence, kdo ví. Každopádně, dobře to ty potvůrky šikmooké vymyslely (C3 je japonské dílko).
Naprosto úžasně hraje i tohle nastavení. Check it out.
Tady to budete mít od 500Hz až dozadu pěkně srovnané, když si pohrajete taky s hlasitostí gainů. Zkoušejte, testujte a reagujte, a to vše slušně, otevřeně, neanonymně :).
Tomu, aby jste na výstupu dostali „velký zvuk“ můžete ještě hodně pomoci dobrým naefektováním jednotlivých nástrojů, a to hlavně reverbem. Když na reverbu nastavíte trošku větší predelay, tj. cca 10-120ms a release takových 300-700ms, určitě to půjde poznat. Pokud nemáte nejsilnější procesor, zavěste jeden nebo dva reverby jenom na sendy a do nich pak posílejte jednotlivé nástroje. Zvuk bude konzistentní a přidáváním nebo ubíráním úrovně signálu na sendu u toho či onoho nástroje dosáhnete podobných výsledků, jako kdyby jste měli na každém nástroji samostatný reverb. Já se docela bráním používání takových těch rádoby „zázračných“ bass maximizerů, posunovačů a stereo enhancerů. Zdá se mi, že všeho čeho máte dosáhnout těmahle pluginama, můžete bez problémů dosáhnout dobrým naekvalizováním nástrojů a jejich promyšlený rozvržením ve stereu. Nelíbí se mi, jak tyhle pluginky nepřirozeně deformují zvuk a že často drasticky posunujou fázi. Když své skladbě věnujete trochu času „zevnitř“ už při skládání, nemusíte se to potom pokoušet „zvenku“ masterem nějak dohnat. Ono vám to v řadě případů stejně moc nepomůže a zvuk tím stejně jen pokazíte. Na tohle má samozřejmě každý jiný recept a diskašn (discussion) a experimentování se meze nekladou.
Tak a to už jsme na konci našeho, teda spíš mého povídání. Ono to zas až tak složité není, že? Abych své poznatky nějak shrnul, snažte se vždycky už při skládání myslet na to, jaké frekvence vám použité nástroje zaberou v mixu a podle toho je programujte nebo efektujte a ekvalizujte. Když budete mít na masteru pověšený spektrální analyzer, budete moct už při tvorbě sledovat, jestli některá frekvence nedostává příliš mnoho místa nebo příliš málo místa. Pokud budete alespoň rámcově dodržovat frekvenční schemata, o kterých tady byla řeč, určitě se váš zvuk o hodně zlepší. Samozřejmě, že hudba se nedá skládat očima jen podle analyzeru, ale když ho budete správně používat, může vám hodně pomoct. Když se vám bude zdát, že vaše skladba zní dobře a když se zároveň „vejdete“ do frekvenční šablony pro techno, určitě vaše tracky budou hrát na všech systémech dobře. Samozřejmě, že základ je mít dobré monitory a dobrá sluchátka. Pokud budete věnovat patřičnou pozornost jednotlivých nástrojům už při skládání, nebudete muset na masteru už nic kompenzovat a omezíte tak riziko, že si pokazíte zvuk.
Snažil jsem se nějak předat svoje zkušenosti z masterování a skládání techna širší veřejnosti, i když si uvědomuju, že je tady spousta profíků a lidí, kteří tomu rozumí líp než já, jimž samozřejmě nic nevnucuju a rád se od nich taky něčemu přiučím, pokud se na základě tohoto článku rozvíří nějaká ta výměna názorů. A abych zas až tak nehonil vodu, svou vlastní desku jsem si ještě žádnou nevydal, ale už dlouho se na to chystám. Na techno u nás žádný zvukař zaměřený moc není, takže snad pro skladatele a tvůrce, kteří se tímhle žánrem zabývají, byl můj příspěvek přínosem. Věřím, že trošku „naboostuju“ tu českou techno a elektro scénu, která má do budoucna jistě velký potenciál, teda pokud lidi tyhle věci nepřestanou bavit. Nevím do jaké míry by se daly tyhle poznatky přenést na normální živou hudbu, možná že ano, možná že ne, to ať si každý přebere sám. Článek neberte jako absolutní pravdu, ale spíš jako námět k zamyšlení a nástin technik a postupů, které můžete sami využít při skládání. Každý má přece tak trochu „to svoje“.
Mějte se fajn. Black Tea
V reakci na výše zmíněný příspěvek přicházím s jemně specializovanějším článkem zaměřeným na masterování techna, elektra, drumnbassu a podobných hustších stajlů. Podrobným popisem a definicí pojmů se zabývat nebudu neboť předpokládám, že základní školu již všichni za sebou anebo že se s nimi čtenář postupně seznámí. Takhle to chodí na vysoké škole studenti a klidně mě můžete popotahovat a smát se mi za neodborné a slengové výrazy, mně je to jedno :). Ovšem pokud tenhle článek někomu pomůže, budu jenom rád. Je to hodně úzká výseč ze všech témat a poznatků, které se dají v masteringu nakousnout, ale obecných článků už tu bylo a je dle mého soudu dost a dost.
Tak, aby bylo jasno, elektro a techno je co do masteru něco jiného než klasická zpívaná a hraná „přírodní hudba“, kde se často hospodaří s citečky a nějakým tím ehm. „feelingem“. Pokud máte své skladbě dodat ten správný „dark industrial factory techno saund“ a hustej „punch“, tak na city zapomeňte. Dlouhodobým poslechem a skládáním techna a podobných stylů jsem dospěl k zjištěním, že zvuk v téhle oblasti dělají všichni podobně a na všech skladbách se dá najít hodně společných prvků, které se dají velice jednoduše zkopírovat. Techno je hodně technická záležitost, sice tady do jisté míry platí „věřte víc uším než přístrojům“, ale co si budeme nalhávat, ne každý má v pokojíčku nahrávací studio a „rovné“ bedny. Pokud svým uším zas až tak kvůli absenci profesionální nahrávací techniky ve vašem domově věřit nemůžete, pak vězte, že na analyzer je vždycky spolehnutí a oči se tak rychle neunaví jako uši.
Pokud nevíte, co a jak má znít a pokud to sice víte, ale na svém domácím vybavení to stejně nemůžete poznat, věřte spíš víc univerzálním a obecně zprofanovaným nastavením, protože zjistíte, že to tak stejně všichni undergroundoví producenti dělají a kdo šablony ctí, jeho zvuk je považován za dobrý. Bohužel, všichni rádoby odborníci, kteří píší články o masteringu od sebe opisují a pak je výsledek takový, že všichni čtenáře tak vehementně zrazují od šablon a zavedených postupů na vytváření optimální podoby zvuku, že se pak takové šablony vůbec nikde nedají dohledat a přesto by se o nich hodně lidí rádo něco dozvědělo. I když by je přímo nekopírovali, mohli by je přizpůsobit svým specifickým potřebám. Každý takový autor, „vědec“ alibisticky řekne „ale radši to svěřte odborníkům“. Bohužel, u nás skoro žádní odborníci na zvuk u techna nejsou, takže si to svěřte do svých vlastních rukou, tady ty šablony máte a čtěte směle dál.
Vzhledem k výše uvedenému je nejdůležitějším pomocníkem při masterování techna spektrální analyzer a ne nějaká nálada, pocit nebo nedej bože zkušenosti z nahrávání rockových kapel, orchestrů nebo dechovek, kde vám bude někdo vyprávět něco o 4Khz a projasňování zvuku prostřednictvím zesílení téhle frekvence a podobné, pro technaře zvláštně znějící a ne úplně zásadní informace, i když je na tom možná špetka pravdy. Nahrávacích studií kde se mastering dělá je jako hub po dešti, ale ti, kdo dají svou věc ke zpracování takovýmto „profesionálům“ asi hodně spláčou nad výdělkem. Dechovkáři a bastliči z poloamatérských zábavových kapel a jejich zvukaři si většinou s nějakým multiband kompresorem a se syntézou zvuku moc nerozumí. Bude úspěch, když o tom vůbec někdy slyšeli a maximem, kterého budou schopni bude „prohnání“ vaší věci přes Ultramaximizer a ořezání 20Hz, což při troše štěstí zvládnete sami a lépe, klidně i s freewarem. Většinou budou vědět, jak nahrát a nazvučit kytarku, housličky a klavírek, ale třeba temnej „dramáčovej hoover“ jim bude dělat problémy, protože žádná kytarka a klavírek takové zvuky nevyluzují a nepokrývají frekvenční spektrum jim známým a obvyklým způsobem. Techno a elekto je trošku jiný svět a platí v něm logicky i trošku jiné zákony.
Pro účely pedagogické budu všechny poznatky demonstrovat na freewarovém spektrálním analyzeru Voxengo SPAN. Můžete si ho stáhnout zde Uživatele Reasonu asi zklamu, ale jsem přesvědčen o tom, že tam nějaká podobná pluginka taky bude.
SPAN jsem připojil na master do Sound Forge přes Directixer. Nevím, jestli se dělá taky DXková verze, já jsem měl holt jen VSTčko. Analyzoval jsem jím 7 skladeb a u každé jsem udělal screen capture, aby jste viděli, jak že to na tom SPANU vypadá a které společné prvky by se u všech technisek daly vysledovat. U každého obrázku mám taky odkaz na 30ti sekundovou MP3jku, aby jste slyšeli, jak to hraje.
Uvědomme si milé děti, že takovéto zkoumání není samoúčelné. Kdo chce vydat desku nebo mít fakt hustohustej zvuk, měl by pravidla, která tady vyjdou najevo, dodržovat zuby nehty, protože tohle je prostě standard a lidi jednoduše na nic jiného nejsou zvyklí. Názory o tom, že mastering je součástí autorova výrazu jsou sice do jisté míry pravdivé, ale u techna platí tak na 20 %. Často se stává, že lidi odsoudí kompozičně dobrou věc jen kvůli špatnému zvuku. U techna je zvuk hodně důležitý a často mívá jednotný výraz, čili nějaké autorství v masteru je hodně oslabeno, pokud je tu pro něj vůbec nějaký prostor. Hučivého a dunivého zvuku se většinou bez multiband kompresoru a klasických kompresorů dosáhnout nedá, takže obecná plavidla o konečném vylepšování zvuku masteringem jaksi následně a ex-post tady nebudou tak úplně platit.
Nuže, vydejme se na exkurzi. Abychom se měli od čeho odrazit, bylo nutno u každé skladby zvolit jakýsi frekvenční referenční bod, ve vztahu ke kterému budeme posuzovat hlasitost a průběh jednotlivých frekvencí. U techna je takovým pěkným referenčním bodem buben. A proč právě on? No protože nám potvůrka bubnuje a bubnuje po celou dobu skladby v podstatě neměně, většinou ho neztišujeme a nezesilujeme, nemáme na něm žádný zhoubný efekt atd. V technu bubínek většinou hraje na nějakých 80 - 100Hz. Čili naše referenční frekvence bude 100Hz. Před analyzer jsem dal ještě normální gainer, abych vždy při přehrávání každého tracku nastavil úroveň referenční frekvence 100Hz na –18dB. Ve SPANu byly nastaveny následující hodnoty: Block: 2048, Speed 8, Slope 3dB, Channel AVG, Monitor AVG, Instant, 1/6…bez ohledu na to, co znamenají :). Bohužel se mi to nějak špatně v počítači vyfotilo a tahle nastavení tam nejsou vidět, ale jestli si SPAN stáhnete a nahodíte ve svém oblíbeném VST nebo DX hostu, tak bude všechno OK. Pro účely názorných ukázek nám absence popisků vyjadřujících nastavení nebude vadit.
Ještě dodávám, že master je v našem případě zejména o frekvencích, protože pokud chcete vydat svou skladbu na desce, stereo je většinou hodně „úzké“ a v některých případech dokonce mono. Je to dáno tím, že přenoska je přece jenom mechanická a nestihla by přelétávat ze předu dozadu, aby uhrála zvuky v protifázi, pokud by jste tam nějaké zařadily. Široké stereo taky moc nesvědčí agresivitě, kterou většinou techno a dance má. Takže poučka zní, se stereem, pokud to půjde na vynil, to moc nepřehánět a hlavně nemít ve skladbě zvuky se zápornou fází, hlavně ne basy! Když posloucháte nějaký setík z empétrojky, stejně je to nahrané z desek, takže jsme znova u stejného problému. Následující text se týká zejména konečného obrazu zvuku, kterého by jste měli docílit.
První sledovanou skladbou je dílko od Adama Bayera, který je v technu docela hvězda, takže zvuk jeho skladeb je asi taky dobrej…ale ne, dělám si legraci, je fakt dobrej :). Je to bráno přímo z desky a myslím, že ten kopec na zhruba 18Khz je spíš blbnoucí přenoska než záměr, ale možné je všechno, třeba to tak Adam chtěl. Zásadní prvky ale tak jako tak zůstávají stejné. Co nám ukazuje analyzer? Dole máme seřazené frekvence od 0Hz do 20Khz nebo chcete-li to matematicky, frekvence vyjadřuje osa x. Jejich hlasitost ve skladbě v decibelech osa y.
Zvuková ukázka
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Vidíme, že od 0Hz do 20Hz nic není. Hm, čím to asi je? Je to samozřejmě low–shelf od 20Hz dolů. Tohle nenajdeme jen v technu, ale řekl bych, že v úplně každé skladbě, co po světě běhá. Laicky řečeno, frekvence od 20Hz níž se úplně ořezávají, aby se zvýšil podíl užitečného signálu ve skladbě. Ucho totiž stejně pod 20Hz neslyší, takže frekvence pod 20Hz, které tam jenom dělají neplechu a zvuk tak nějak zahuhlávají, se vyřezávají.
Špička je na 100Hz, kde hraje kopák. Jednodušeji řečeno, frekvence 100Hz je ve skladbě zastoupena nejvyšší měrou a úroveň hlasitosti, jíž dosahuje je ze všech frekvencí nejvyšší. Co to znamená? Hučí nám basy a klub nebo pavilon Z na výstavišti v Brně se otřásá v základech :). Jenže, aby nám mohly hučet basy a aby byly dobře slyšitelné, nemůžou se prát se středami o své místo ve skladbě. Co to znamená? Takže, 100Hz máme na –18dB a pak se úroveň signálu plynule snižuje až k 400Hz, což jsou nižší středy nebo středobasy nebo podobně nazvaná věc. Ale je úplně jedno, jak se jmenuje, v technu je to docela klíčová frekvence. 400Hz hraje v naší skladbě na –36dB, čili, je oproti basům „ztišená“ o 18dB. Basy tak mají hodně prostoru a můžeme je plně vnímat ozářeni světlem laserových reflektorů. Od 400Hz dál až zhruba k 6.3Khz je to už „rovné“ nebo můžeme říct všechny frekvence jsou zde zastoupeny stejnou měrou. Od 6.3Khz se nám to svažuje plynule dolů, čili high-shelf k 20Khz nebo nějaká ta pre-emfáze, prostě něco, co můžeme většinou udělat ekvalizerem. Někdy to ani nemusí být high-schelf, ale dobré nastavení multiband kompresoru, k čemuž se ještě dostanu.
Tohle schéma najdeme s obměnami snad ve všech techno skladbách na světě. Středy a vlastně celý frekvenční zbytek skladby jsou oproti basům „ztišené“ zhruba o 17-20dB a jsou většinou „zarovnané“. Každý podle svého gusta. Tenhleten poměr basů, středů a výšek právě vytváří pravý „techno zvuk“. Pro názornost jsem popsané vztahy zvýraznil červeně, aby to bylo všem jasné. Všimněte si také, že od 500Hz do 600Hz je mírný propad, je to dané tím, že se v technu frekvence kolem 400, 500Hz taky mírně vyřezávají. Schválně si to doma sami zkuste, třeba se sluchátkama, pokud tyhle frekvence trošku ztlumíte ekvalizerem, skladba se projasní a při zesílení zůstane pořád čistá a relativně příjemná na poslech, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Stažení o takových 5-6dB je ideální, ale můžete i experimentovat. Stahujeme samozřejmě tak, že vyřízneme jen uzoučký výsek, třeba od 405Hz do 420Hz atd. Ne aby jste skladbu těchhle frekvencí úplně zbavili.
Ještě něco málo k výškám, všechny samplíky hajtek a hajtky obecně stejně hrají okolo 5-6Khz, takže pokud je chceme při masteru zvýraznit, stačí zvyšovat jen tyhle frekvence. Schválně si zkuste srovnat, co se stane, když zvednete třeba o 5dB frekvenci 6Khz a pak frekvenci 8Khz, ten rozdíl je evidentní. Někteří borci mají kolem 6Khz trošku kopec, pokud je tam výšek hodně a pokud skladbě dávají švih. Můžou si to dovolit, protože frekvence nad těch 6Khz a 6.5Khz už se jim plynule ztišují až k 20Khz. Přenoska na gramofonu stejně nezahraje frekvence vyšší než 17-18Khz, takže k čemu nám jsou vysoké frekvence? Odpověď zní, „k ničemu“ a pokud je tam necháte, projeví se při přehrávání na gramci jen jako zkreslení a budou nám tam spíš vadit. Proto se u celé řady skladeb setkáte s takovým tím frekvenčním „svahem“, kdy od zhruba 6.3KHz jdou vysoké frekvence dolů. Tím se producenti jistí před možnou neplechou, kterou by tyhle frekvence při přenosu na desku mohly způsobit. U techna se kvůli menšímu frekvenčnímu rozsahu vynilu ve výškách „seká“ o něco víc než u CD. Tyhle zákonitosti se v bledě modrém opakují pořád dokola, pojďme na další skladbu.
Další skladbou je něco od Dj Preache, vidíme, že se chová podobně jako Bayer.
Zvuková ukázka
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Preach ovšem „seká“ už asi od 200Hz, protože mu to charakter skladby dovoluje. Vlastně to ani sekání není, v jeho skladbě prostě není nástroj, který by kolem těch 200Hz hrál. Nepracuje totiž s žádnými bohatšíma synťáčkama, ale jen s perkuskama a tenkýma zvukama. Ovšem zase jsou tady staré známé zákony. Low-schelf na 20Hz. Opět špička kolem 100Hz. 400Hz oproti 100Hz –17, 18dB. Od 400Hz dále je to „rovné až k zhruba 6-7Khz. Pak High-shelf k 20Khz.
Tahle skladba se jmenuje Sole a jejím autorem je Čech, který si říká Dave Fish.
Zvuková ukázka
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Nemůžu než konstatovat, stará známá písnička. 20Hz pryč. Špička sice trochu níž, ale pořád kolem 100Hz. 400Hz –18dB oproti 100Hz. Dave jenom nemá rád High-shelf. Naprosto ukázkový zvuk. Vidíme, že když to není z desky, žádný sešup od 6.3Khz se zde nekoná.
Pokud je libo trošku Dnb, pak je tady legendární Stakka and Skynet, skladba Clockwork, jedna z mých nejoblíbenějších :).
Zvuková ukázka
Detail
(klikněte pro větší náhled)
A co vidíme? V Dnb a Junglu, kde se hraje spíš na dunivý bas a kopák samotný zas tak důležitý není, protože on netáhne skladbu, ale musí být zároveň slyšet, je špička kolem 60-70Hz. Tihle borci ji mají dokonce na 50Hz. Buben naladili asi na 170Hz, čili trošku výš, aby byl slyšet a aby nehrál na stejné frekvenci jako bass. Ale zase se to směrem ke 400Hz ztišuje. V Dnb, protože je bohatší na zvuky a samply, nejsou středy ve srovnání s technem tak ztlumené. 400Hz je oproti špičce zhruba o –15dB. Pak je to stará známá písnička, od 400Hz dál je to „rovné“. Zase žádný 6.3Khz sešup.
Tohle jsou EZ Rollers. Krásná dekadentní skladba se zpěvem.
Zvuková ukázka
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Obrázek nahoře je ale z pasáže, kde se nezpívá, udělal jsem to tak pro názornost. Obvyklé „dramáčové“ lazení. Bass na 50Hz, kde to má špičku. Kopák 200Hz. Je tak určitá analogie s předchozím obrázkem, že? :) EZ Rollers mají zvuk posunutý víc do středů, ale pořád je to čistý Dnb. Mají trošku kopec na hajtkách, ale vše je dovoleno, pokud to zní dobře. Samozřejmě, že to pak záleží na poslech, nemůžete se samozřejmě spoléhat jenom čistě na analyzer.
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Tohle je stejná skladba od EZ Rollers, ale se zpěvem. Vidíte sami, které frekvence tam „přibyly“ a že zpěv potřebuje trošku víc volnosti a že uvedená schémata nemůžete brát absolutně, i když je jejich znalost užitečná.
A tohle je Marco Bailey. Takový mainstream techno kousek.
Zvuková ukázka
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Pan Bailey je docela drsňák. Protože má skladbu založenou spíš na perkuscích a ne na nějakých plných synthech jako třeba Dave Fish, mohl úplně zkomprimovat frekvence od 400Hz do 1Khz, kde by jinak synťáčky hrály a naprosto humpolácky zvednul výšky. Vidíte sami ten kopec na 5Khz. Přesto se ani Bailey od standardního schématu zas až tak neodchýlil. 20Hz pryč, špička 70-100Hz, 400Hz –15dB oproti 100Hz. Od 6.3Khz high-schelf k 20Khz. K těm výškám bych ještě dodal jednu věc. Protože je tady udělaný důsledný high-schelf od 6.3Khz, tak i když jsou výšky kolek 5Khz tak drasticky zvednuté, skladba nepůsobí „převýškovaně“, o tom už jsem mluvil. Když tyhle frekvence zvedne, ale zbytek se poctivě „zařízne“, dá se to ustát a máte super „disco smile“ zvuk neboli hodně basů, málo středů a hodně těch „snesitelných“ výšek, které hrají na 5-6Khz.
No a úplně na závěr jsem si dovolil nějaké švestičky z vlastní zahrádky. Já jen, aby bylo zřejmé, „že to jde“! :) Jen zlehka okomentuju. Hodně používám synťáky, které hrají kolem 600-800Hz. Synth 1 je tam třeba hodně zacílený, ale já mám takové zvuky rád. Takhle, jak to mám já, se to dá v klidu poladit. Vidíte, že nic objevného ve vztahu k již řečenému nepředvádím. 20Hz pryč, 400Hz –17, 18dB oproti 100Hz. Sešup dolů od 6.3Khz.
Zvuková ukázka
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Jak podobných frekvenčních průběhůnebo chcete-li masterů docílit? Řešením je už při skládání si uvědomovat, jak musíte mít uspořádané frekvence a mít na masteru pověšený spektrální analyzer. Taková ta svatá poučka, že nejdřív máte skladbu nahrát, složit atd. a pak masterovat, není v technu a elektru úplně na místě. Vychází totiž z klasické práce v nahrávacích studiích, kde se nejdřív nástroje nahrají po stopách samostatně a pak, až už jsou nahrané, se z nich dělá tzv. „míchačka“, v podstatě první fáze masteringu, kde se řeší do detailu hlasitostní poměry všech nástrojů ve skladbě a ekvalizace u jednotlivých nástrojů. Jak hlasitě má být kopák, snare, kytara, basa, které frekvence na nich přidat, které ubrat atd. Samotný konečný mastering pak spočívá v tom, že se zvuk obohacuje multiband kompresorem, nějakýma mastering efektama, přidá se občas nějaký ten reverb, řeší se RMS skladby, -0.3dB peak při pálení na CD atd.
Jenže, proč se takhle postupuje? Hlavně proto, že kapela do studia přijede jen jednou, i když se tam třeba zdrží pár dní. Každý muzikant zahraje na ten svůj nástroj svůj part, stopy se nahrajou do komplu, dříve na pásek, a většinou až když kapela odjede a zvukař má klid se z už nahraných stop teprve skládá konečný obraz skladby. Celý tenhle postup je vlastně nejracionálnější způsob, jak pracovat se živou kapelou v nahrávacím studiu. Těžko si představit, že pokaždé, když se vám něco nezdá si muzikanta zavoláte a řeknete mu „Hele Franto, ta kytara ti hraje nějak moc středově, nechceš se tady ve čtvrtek zastavit a nahrát to znova a přidat tam trošku basů?“ To je nemyslitelné, zvlášť když je ta kapela zdaleka a každý z jejích muzikantů bydlí někde jinde. Kam tím mířím? Zkuste opustit tohle schéma a zamyslet se nad tím, že když skládáte techno, tak máte všechny „muzikanty“ trvale k dispozici u sebe v pokoji a taky nad tím, že výraz a zvuk je tady moc a moc důležitý. Už se vám jistě stokrát stalo, že jste nejdřív složili skladbu, pak jste ji chtěli podle zavedené poučky „nejdřív slož a pak masteruj“ zmasterovat a ejhle, vylezlo vám z toho něco úplně jiného, než jste čekali. Středy zahnuseně ztlumené, výšky přestřelené, zahuhlané basy, nástroje, které předtím hrály nějak, hrají teď úplně jinak a celej ten super groove, na kterým jste pracovali hodiny, dny a týdny je v tahu.
Proč to tak je? Mimo jiné proto, že nejste klasická živá kapela. Co to znamená? V živé kapele hrají muzikanti na jednotlivé nástroje právě proto, že to má jakýsi smysl. Proč hraje v klasické rockové kapele bubeník, basista, kytarista a zpěvák? Protože lidskému uchu tahle směs nástrojů lahodí a je tak nějak „frekvenčně a pocitově správná“. Živí muzikanti mají tu nespornou výhodu, že jim bubny budou znít pořád stejně a že budou vždycky nalazené v basech, že baskytara bude hrát přesně na té frekvenci, na jaké má hrát a že klasická kytara bude hrát vždycky někde ve středech. Muzikanti se tedy nemusejí zabývat velesložitým syntetizováním a frekvenčním lazením svých nástrojů a vychytávání těch nejjemnějších nuancí týkajících se barvy zvuku. Živí muzikanti můžou přijet do studia, jednou tam něco nahrát a pak můžou nechat zvukaře pracovat, protože jim vždycky bude kytara hrát jako kytara, buben jako buben a basa jako basa. Nemusí se bát, že se masteringem nějak drasticky změní celkový výraz skladby.
Jenže v technu a elektru je to jinak. Tam každý i sebemenší pohyb a změna v basech, v nastavení pumpování kompresoru v side-chainu nebo v lazení bubnu může znamenat velkou změnu v celkovém vyznění skladby. A tohle všechno se může stát právě post-masteringem. Je to mnohem citlivější věc, než by se mohlo na první pohled zdát. Některé skladby jsou přímo založené na pumpování kompresoru nebo třeba na 50 hertzovém sinusovém basu. Zkrátka, neměli by jste oddělovat mastering od samotného skládání a proto to ani nedělejte, pokud nemusíte, zvlášť pokud pracujete jenom s pluginama a nepřihráváte do skladby žádné živé nástroje, zpěv atd. Takže u techna bych pravidlo „jednotlivé fáze produkce důsledně oddělit“ změnil na „jednotlivé fáze produkce spíš moc nedělit“, maximálně úplně na závěr si trošku pohrát s RMS a normalizací. Klidně si se mnou můžete nesouhlasit, nicméně pro potřeby klasických „bedroom“ studií, kde osamocený skladatel hodiny sedí se sluchátkama na uších v temné noci, je takový přístup, zvlášť pro techno, docela racionální. Neříkám mít zrovna na masteru pověšený za každou cenu multiband kompresor, i když to je asi nejlepší, pokud vám to zvládne procesor, ale snažte se vždycky alespoň ctít vzájemný poměr frekvencí, který jsem tady předeslal. Pokud se do té frekvenční šablony více méně vlezete a přitom bude vaše skladba znít dobře, pak si můžete gratulovat.
Můžete přece kdykoli už při skládání točit s ekvalizerem nebo s filtrem na samotném synťáčku nebo na plugince, protože mastering s tím většinou potom už nic neudělá. Špatná skladba prostě zůstane špatnou skladbou i po masteringu, ať se snažíte sebevíc. Pokud už ze začátku zvolíte nevhodně jednotlivé nástroje, tím myslím frekvenčně nevhodně, bude to hrát špatně. Když si uvědomíte, že každý hudební styl má určitá pravidla a že se v něm objevují určité nástroje a postupy pořád dokola, taky to má, jako v případě živé kapely, určitý smysl. Proč třeba v trancu hraje takový ten škaredý standardizovaný lead, buben, hajtky a basa? Protože buben zaplňuje spodní pásmo, basa taky, ten škaredej lead hraje středy a hajtky hrají ve výškách. V klasickém „hučavém“ technu hrají vlastně jenom basy, hajtky a troška těch perkusek.
Když skládáte hudbu, napadlo vás někdy, že to zní špatně, protože jste použili dva syntetické zvuky, které hrají na úplně stejné nebo podobné frekvenci? V živé kapele se nástroje většinou tak nepřekrývají, každý si hraje na své frekvenci, ale v technu? Tam to může být jinak, když zvuky naprogramujete špatně. Naprogramovat zvuky špatně znamená naprogramovat nebo vytvořit jeden zvuk bez ohledu na ostatní zvuky ve skladbě. Např. když vám první zvuk pokrývá frekvenci 500-800Hz, nemůžete přes něj přímo „plácnout“ druhý takový zvuk. Určitým řešením je dát třeba jeden z nich hodně doleva a druhý hodně doprava, třetí do středu atd. Trošku ošidné je to, že konflikt dvou a více zvuků hrajících na stejné frekvenci by jste neměli řešit „hozením“ jednoho z nich do protifáze. Dance a techno by měly hrát „dopředu“ a zvuk by měl být hodně „in your face“. Takže fázování ano, ale musí to zůstat „vepředu“ a s citem. Pokud vám nějaký zvuk hraje hodně „vespod“ tzn. třeba syntetická basa kolem 250-300Hz, u ostatních zvuků můžete spodní frekvence trošku stáhnout, aby jste té base neubírali na výrazu, ale zas ne moc, aby ten zvuk nebyl „placatý“ a „tenký“.
Podobně se dá postupovat u výšek. Pokud máte k dispozici samplíky hajtek, které hrají hodně vespod, tak jim ty spodky trošku ořezávejte. Jednak samotné hajtky se tak pročistí a druhak nebudou ve skladbě krást životní prostor ostatním nástrojů nalazeným středově. Tahle pravidla samozřejmě neplatí absolutně, ale mohla by být určitým vodítkem, jakým způsobem přemýšlet při skládání. Každý nástroj musí mít tedy ve skladbě trošku toho svého frekvenčního místa. Ještě na závěr, basy by měly být spíš mono a neměl by na nich být žádný fázovací efekt, což se týká hlavně vynilu a možného nebezpečí vyklouznutí přenosky z drážky.
Samotnou kapitolou je multiband kompresor. Nebudu se do detailu zabývat teorií o multiband kompresorech, každý si s nimi doma kroutíte po svém a někdo je možná ani nepoužívá. Já jich používám dost a spoustu jsem jich vyzkoušel a natahal z internetu. Krátce se zmíním o kladech a záporech některých z nich.
Skvěle hraje multiband v Izotope Ozonu, máte k dispozici 4 bandy a s dělícími frekvencemi se můžete skvěle vyřádit, pokud jste správný laborant, vědec a inženýr nastavovač :). Tady se dá hučivý bas vyluzovat velmi, velmi slušně. Celý Ozone je podle mě velmi povedený, možná až na ten mastering reverb. Hodně slušně jim hraje exciter, ale to jen tak pro úplnost.
Perfektní zvuk má taky Yamaha Final Master. Myslím, že má ultrakvalitní filtry u dělících frekvencí. Zvuk je velice čistý a dokáže být hodně „tvrdý“, když chcete. Má 3 bandy a tak nějak celkově dobře reaguje. Nevýhodou u Yamahy je to, že se dá release u jednotlivých bandů nastavovat jen ve velkých krocích, což někomu může vadit. Někde jsem četl, že by měly releasy na všech bandech zůstat stejné a někde zase, že když je nastavíte mírně odlišně, že získáte přirozenější zvuk, kdo ví, zkuste to sami.
Dobře sice hraje taky PSP Wintage Warmer, ale vzhledem k tomu, že v něm nemůžete samostatně hospodařit se středovou frekvencí, tj. nemůžete ovlivnit její gain, bych ho na techno vůbec nedoporučoval.
Wavesy nemám moc dobře zmapované, ale asi budou hrát solidně, soudě podle oblíbenosti toho Ultramaximizeru, i když to taky není kdovíjaký zázrak, co si budeme nalhávat. Stejné je to u Steinberga, s tím jsem se taky ještě moc nesetkal, ale nezamlouvá se mi nastavování parametrů přímo na tom grafu v pravé části kompresoru.
Proč jsem se tady zmiňoval o komerčních kompresorech? Proto, abych demonstroval, že ne všechno, co stojí peníze, je dobré a nejlepší. Další pojednání bych uvedl větou: „Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh C3 dal?“ :) C3jka zní velmi, velmi solidně. Řekl bych, že zvukově je na stejné úrovni jako Ozone, Final Master nebo PSP Wintage Warmer, přičemž každý z nich má určitý výraz a charakter. Pokud chcete brilantní zvuk, použít se dá kterýkoli z nich. Tak proč nepoužít ten, který je zadarmo a neříct si, „dobře, ty ostatní jsem zkusil, někdy i jejich plné verze, o kterých jsem si myslel, že jsou to dema když jsem je tahal z těch prapodivných stránek psaných v azbuce a které se ke mně vlastně náhodou a bez mého vědomí dostaly, ale prostě jsem si je nekoupil, protože něco stejně dobrého je zadarmo a já obdivuji tyhle nezávislé tvůrce, kteří odvádějí kvalitní práci bez nároku na honorář, s obrovským zápalem a nadšením pro věc.“ :)
Takže po vysvětlení teorie „try before you buy“ pojďme k té C3jce a k některým nastavením vhodným pro techno.
Tak, tohle je ono :). Hezké, že?
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Pro úplnost jsem sem ještě zařadil schémátko z manuálu k C3, které vyjadřuje, kudy že nám to v tomhle kompresorku teče signál. Jako u každého jiného multibandu, signál se na vstupu rozdělí na 3 nebo i více samostatných frekvenčních pásem neboli „bandů“. Pak nastavujeme parametry pro každý band zvlášť, v podstatě jako u normálního kompresoru. Co hlavně ale v multibandu děláme je to, že nastavujeme hlasitostní poměr jednotlivých frekvenčních pásem. Děláme to proto, abychom se vešli do zaběhnutých schemat pro frekvenční podobu výsledného zvuku a abychom se touto cestou zavděčili posluchačům a dodali jim takový poměr basů, středů a výšek, který se jim líbí a na který jsou zvyklí. Dělení signálu se děje prostřednictvím filtříků, které mohou mít, jako všechny ostatní filtříky, různé vlastnosti. V C3 můžeme přepínačem nastavit, jestli chceme pro oddělování frekvencí použít tzv. „Butter Worth filter“ nebo tzv. „Linear Phase filter“. Přiznávám, že nevím, co který pojem znamená a už vůbec mi není známo, jak tyhle věci uvnitř pracují, ale nestydím se za to. Nicméně, jako koncový uživatel a experimentátor vím, jak který z nich zní a co dělají se zvukem. Napadá mě, že třeba u Wavesů je taky použit ten „Linear Phase Filter“, takže to bude asi něco hodně „cool“. :)
V levém horním rohu C3jky se nastavují právě dělící frekvence.
Dle manuálu f1 je cutoff frekvence pro basy, čili pod tuhle frekvencí C3 už žádný signál nepropustí, tedy teoreticky, jak se ještě ukáže. f2 je spodní frekvencí středového bandu a f3 je jeho horní frekvencí. f4 nastavuje cutoff výšek. Tahle koncepce je vlastně docela ojedinělá, protože v celé řadě ostatních kompresorů je to jinak. Umožňuje už při kompresi ořezávat basy a výšky, tedy dělat low-schelf a high-schelf bez použití „přídavného“ ekvalizeru. Nutno dodat, že další ekvalizer se na masteru přece jen hodí, vzpomeňme na ořezávání frekvencí kolem 400-500Hz. Budete určitě taky chtít dolazovat některé další frekvence, aby jste měli od 400Hz dál zarovnané spektrum. Třeba ve Final Masteru od Yamahy, jak vidno z obrázku, se dá nastavit jen spodní frekvence středového bandu a jeho horní frekvence, v našem případě 90Hz a 6.3Khz.
Detail
(klikněte pro větší náhled)
To, co je v tomhle případě níž než 90Hz, jsou vlastně basy neboli basový band, jehož spodní frekvence je 0Hz. To, co je nad 6.3Khz je výškový band. Čili basové pásmo 0Hz-90Hz, středové 90Hz-6.3Khz, výškové 6.3 Khz až 20Khz. Takhle „tradičně“ nastavit C3jku můžete samozřejmě taky, když dáte frekvenci f1 a f2 na stejnou hodnotu a frekvenci f3 a f4 také na stejnou hodnotu, tak jak je to vidět na doprovodném obrázku k nastavování dělících frekvencí. Ale bylo by hříchem nevyužít některých „speciálních“ nastavení, které si díky čtyřem specificky koncipovaným tlačítkům f1 až f4 můžete dovolit.
Nejprve pojďme k některým „tradičním“ nastavením multiband kompresoru a ostatních věcí pro techno. Jak z mého vědeckého výzkumu vyplynulo, musíme dostat špičku signálu někam na 100Hz, hlasitost pak plynule snižovat zhruba ke 400Hz, pak to zarovnat až zhruba k 6.3 a pak jít dolů. Na masteru máme zapojený SPAN nebo jiný analyzer, abychom nejen viděli, ale i slyšeli, co se nám na tom výstupu děje. Hlavně je dobré mít dobře nalazený buben, který bude mít špičku kolem 100Hz. Buben nebo lépe řečeno bubny s charakterem kopáku a jim podobné, můžete samozřejmě naladit a vyekvalizovat i jinak, jak to bylo vidět z Dnb ukázek a některých technisek. Výš, níž, podle libosti. Potom se dostáváme k samotnému multibandu. Je jasné, že pokud chcete mít důraz kolem 100Hz, první dělící frekvenci nebudete nesmyslně nastavovat třeba na 1KHz. Ideální nastavení dělící frekvence basového bandu pro techno je 70Hz-120Hz. Pokud pak budete laborovat s hlasitostí toho bandu, můžete si být jistí, že zvedáte právě těch klasických 70Hz-120Hz a že ve skladbě půjdou basy a bubny dobře slyšet. Jistě, i tady se experimentování meze nekladou, ale uvedené nastavení je prostě „standard“.
Co se týče nastavení výškového bandu neboli horní frekvence bandu středového, velmi klasicky zní 6.3Khz, kde je, jak jsem předeslal, frekvenční špička hajtek a hajtkových samplíků. Dobré je ale nastavit třeba 3.2 Khz, to pak budete mít ve skladbě víc zastoupené vyšší středy a celé to nebude znít tak temně. Hrajte si s tím a experimentujte :).
Takhle nějak to může vypadat. Tohle je nastavení pro „hučivější technisko“, spodní band spíš níž, na 96Hz a horní na 6.25Khz.
Takhle by to mělo mít „tvrdší“ basy a větší podíl vyšších středů nebo nižších výšek či co to je. Spodní band 0Hz-109Hz a horní 3219Hz až zbytek.
Když už budeme mít nastavené dělící frekvence, můžeme začít laborovat s parametry jednotlivých kompresorů a s hlasitostí jednotlivých bandů. Mně se hodně osvědčilo mít u kompresorů pro jednotlivé bandy podobné nastavení, i když nemusí být úplně identické.
Detail
(klikněte pro větší náhled)
Ovládací prvky jsou pro jednotlivé bandy je stejné, takže si to demonstrujeme přímo na jednom z nich, aby jste nemuseli mžourat na obrazovku :).
Takže, nastavení si ukážeme na basovém bandu.
Jako první zleva tady máme treshold. Pokud nastavíte velký treshold, tím mám na mysli hodnoty jako –20dB a tak podobně, kompresor bude „hodně zabírat.“ Jinak řečeno, čím větší treshold (čím nižší hodnota v dB), tím vyšší komprese a v korelaci s ostatními nastaveními většinou „placatější“ a „zkomprimovanější“ zvuk. Ale no tak dobře, aby ten článek byl trošku odbornější a abych trošku zamachroval že tomu jako rozumím, tak treshold je nastavení úrovně signálu, odkud začíná kompresor pracovat, komprimovat. Pokud je treshold nastavený na –10dB, jak vidíme na obrázku, znamená to, že když signál na vstupu dosáhne úrovně –10dB, kompresor zabrání, aby signál trvale tuto hodnotu překračoval a „vrátí“ jej zpátky na původní hodnotu, čili pod –10dB. Jak rychle kompresor zareaguje na překročení tresholdu nám vyjadřuje attack, který dle definice udává, jak dlouho to kompresoru bude trvat než signál plně zkomprimuje. Ještě jinak, attack je doba mezi překročením tresholdu a dosažením plné komprese. Release nám udává jak dlouho to kompresoru bude trvat než bude po dříve proběhlé kompresi zase schopen signál zkomprimovat. Tedy jinak řečeno to v podstatě znamená, jak často je kompresor v průběhu času schopen zkomprimovat signál, pro malé děti, jak často se ten hodný pán dívá, jestli mu nějaký zlý zvuk nepřekračuje treshold.
Ratio vyjadřuje, jak moc kompresor signál zkomprimuje, když překročí treshold. Prostě buď ten „zlý“ signál kompresor chvilku nechá překročit treshold a pak jej jemně a pomalu zase vrátí zpátky nebo mu dá facku a ani ho chudáčka nenechá treshold překročit, ve druhém případě už se kompresor chová jako limiter. Vnímavější povahy si všimly, že ratio se udává jako „něco ku jedné“. Samotný výraz ratio je v překladu „poměr“. A s kým má ten kompresor poměr? Tak už dost srandiček, když je tam nastavené třeba 4:1, tak si to přestavte tak, že když signál překročí treshold o 4dB, tak kompresor to překročení zredukuje jen na 1dB. Definicí vyjádřeno, jedná se o poměr mezi úrovní vstupního a výstupního signálu v decibelech, chápete, ne?
A co je to, to „knee“? Čteme ný a ne kný! Představte si, že signál může být komprimován víc nebo míň podle hlasitosti, které na vstupu dosahuje. Čili veškerý signál nemusí být komprimován v jednotném poměru. No, a právě kolik signálu bude komprimováno „o něco míň“ než v nastaveném poměru, to nastavujete parametrem knee. Dejme tomu, že máte ratio na 5:1. Když pak nastavíte knee na „soft“ tak to znamená, že troška signálu bude komprimována v poměru 1:1 nebo v menším poměru než v poměru 5:1 a zbytek signálu právě v poměru 5:1. Knee je velikost trošky signálu, který bude komprimován míň než v poměru nastaveném na kompresoru. „Hard“ knee znamená, že to bude rovnou a hned komprimovat na nastavené ratio nebo jednodušeji, že větší troška signálu bude komprimována v poměru 5:1 a menší troška v poměru menším než 5:1. Takže úplně nejjednodušeji, když nastavíte soft knee, kompresi trošku „odlehčíte“ a když nastavíte hard knee, tak ji „přitvrdíte“. Víte co? Už bych toho kneeování nechal, však si s tím sami zašudlejte a uvidíte, co to udělá :). Pojďme dál.
Knoflíkem gain nastavujeme co jiného než úroveň hlasitosti bandu v mixu, tedy úroveň hlasitosti již zkomprimovaného bandu samozřejmě.
No, tak to bychom měli tu teorii a nyní již pojďme k praxi. Každý to asi nastavuje jinak. Obecně lze říct, že technu svědčí spíš tvrdší komprese. Většinou se v něm nevyskytují housličky, akustické kytary nebo podobné zastaralé přírodní nástroje, ale pracujeme se syntetickým zvukem, který je už sám hodně plný a komprimovaný. Treshold je dobré mít někde kolem -15dB, ovšem, pokud chcete, aby ten zvuk vypadal jako borgská kostka letící vesmírem, klidně přitvrďte na takových –20, -25dB. Pokud chcete, aby to víc „dýchalo“, pak treshold kolem -10dB. Záleží pochopitelně taky na tom, jak moc máte komprimované jednotlivé nástroje ve skladbě a jestli chcete už tak hodně zkomprimovaným zvukům ještě přidávat kompresi multibandem na masteru. Attack je dobré mít zhruba od 10ms do 20-25ms. Obecně, dlouhý attack s krátkým releasem znamená výraznější a „tvrdší“ zvuk. Čím kratší attack a delší release, tím „jemnější“ a „hladší“ zvuk.
Jak nastavit release? Pokud třeba chcete tvrdou kompresi bubnů, tedy spodního bandu, kompresor by měl být schopen se vrátit na původní hodnotu v době, která uplyne od jednoho úderu kopáku do dalšího úderu kopáku. Při 136 úderech za minutu a 4/4 taktu je časová vzdálenost mezi dvěma údery asi 440 ms. Takže release by neměl přesáhnout tuhle hodnotu. Často se ale release nastavuje kratší. Časová vzdálenost mezi kopákem a hajtkou na druhou dobu je při 136Bpm cca 220ms, takže tohle je taky docela rozumné nastavení. Zhruba takový release mívám u jednotlivých nástrojových kompresorů. U basy, bubnu a třeba u snaru v Dnb by měl být hodně krátký release u nástrojového kompresoru, takových 100ms, i míň, zkuste sami. Všechny bandy v multiband kompresoru by se měly komprimovat podobně, aby zvuk nebyl inkonzistentní a aby zvuk zněl „technicky“. Ovšem, pokud chcete, aby třeba středy zněly „jemněji“ než basy, tak je jim dobré trochu odlehčit kratším attackem a delším releasem atd.
U multiband kompresoru mám kupř. já nastavené attacky kolem 10 ms, releasy na takových 110ms, treshold jak kdy. Někdy těch –20dB, jindy –15dB, jindy –10dB, podle toho, co jak hraje. Knee spíš víc než míň. Ratio někde na půli cesty, 4:1, 5:1, 6:1. Ale každý to může mít jinak, tohle je jen jeden ze způsobů nastavení.
Teď se ale ještě pojďme podívat na jednu vychytávku, které můžeme docílit pomocí C3jky. Jak už jsem naznačil, hospodaření s frekvencemi je v c3jce docela netypické. Hlavní výhoda tkví v tom, že frekvenci f2, tedy spodní frekvenci středového pásma, můžeme nastavit menší než frekvenci f1, tedy cutoff basu. Stejně tak, frekvenci f4 můžeme nastavit menší než f3. Co nám to udělá v praxi? Mrkněte na obrázek.
V praxi nám tohle nastavení udělá „kopce“ přesně na těch správných místech. Schválně si to doma zkuste, nebudete zklamáni. Low-shelf a High-shelf jsou v ceně :). Polopatě řečeno, kompresor při tomhle nastavení kolem dělících frekvencí a jejich průniků nevytváří propady, ale bubliny. Představte si schéma, které je znázorněno v levé části obrázku, ale obráceně. Při tomhle nastavení budete mít krásně kulaté basy kolem 100Hz, špičku na 6.3Khz a ani vyšší středy nebudou ošizeny. Možná, že by to nějaký teoretik dokázal principielně vysvětlit, já jsem na to krátký, ale nastavuju to takhle často. Jo, kdybych tak něco víc věděl o filtrech a multiband kompresorech!! Možná, že když to takhle nastavíte, tak se parametry f1 a f4 nechovají jako cutoff, ale jako klasická dělící frekvence, kdo ví. Každopádně, dobře to ty potvůrky šikmooké vymyslely (C3 je japonské dílko).
Naprosto úžasně hraje i tohle nastavení. Check it out.
Tady to budete mít od 500Hz až dozadu pěkně srovnané, když si pohrajete taky s hlasitostí gainů. Zkoušejte, testujte a reagujte, a to vše slušně, otevřeně, neanonymně :).
Tomu, aby jste na výstupu dostali „velký zvuk“ můžete ještě hodně pomoci dobrým naefektováním jednotlivých nástrojů, a to hlavně reverbem. Když na reverbu nastavíte trošku větší predelay, tj. cca 10-120ms a release takových 300-700ms, určitě to půjde poznat. Pokud nemáte nejsilnější procesor, zavěste jeden nebo dva reverby jenom na sendy a do nich pak posílejte jednotlivé nástroje. Zvuk bude konzistentní a přidáváním nebo ubíráním úrovně signálu na sendu u toho či onoho nástroje dosáhnete podobných výsledků, jako kdyby jste měli na každém nástroji samostatný reverb. Já se docela bráním používání takových těch rádoby „zázračných“ bass maximizerů, posunovačů a stereo enhancerů. Zdá se mi, že všeho čeho máte dosáhnout těmahle pluginama, můžete bez problémů dosáhnout dobrým naekvalizováním nástrojů a jejich promyšlený rozvržením ve stereu. Nelíbí se mi, jak tyhle pluginky nepřirozeně deformují zvuk a že často drasticky posunujou fázi. Když své skladbě věnujete trochu času „zevnitř“ už při skládání, nemusíte se to potom pokoušet „zvenku“ masterem nějak dohnat. Ono vám to v řadě případů stejně moc nepomůže a zvuk tím stejně jen pokazíte. Na tohle má samozřejmě každý jiný recept a diskašn (discussion) a experimentování se meze nekladou.
Tak a to už jsme na konci našeho, teda spíš mého povídání. Ono to zas až tak složité není, že? Abych své poznatky nějak shrnul, snažte se vždycky už při skládání myslet na to, jaké frekvence vám použité nástroje zaberou v mixu a podle toho je programujte nebo efektujte a ekvalizujte. Když budete mít na masteru pověšený spektrální analyzer, budete moct už při tvorbě sledovat, jestli některá frekvence nedostává příliš mnoho místa nebo příliš málo místa. Pokud budete alespoň rámcově dodržovat frekvenční schemata, o kterých tady byla řeč, určitě se váš zvuk o hodně zlepší. Samozřejmě, že hudba se nedá skládat očima jen podle analyzeru, ale když ho budete správně používat, může vám hodně pomoct. Když se vám bude zdát, že vaše skladba zní dobře a když se zároveň „vejdete“ do frekvenční šablony pro techno, určitě vaše tracky budou hrát na všech systémech dobře. Samozřejmě, že základ je mít dobré monitory a dobrá sluchátka. Pokud budete věnovat patřičnou pozornost jednotlivých nástrojům už při skládání, nebudete muset na masteru už nic kompenzovat a omezíte tak riziko, že si pokazíte zvuk.
Snažil jsem se nějak předat svoje zkušenosti z masterování a skládání techna širší veřejnosti, i když si uvědomuju, že je tady spousta profíků a lidí, kteří tomu rozumí líp než já, jimž samozřejmě nic nevnucuju a rád se od nich taky něčemu přiučím, pokud se na základě tohoto článku rozvíří nějaká ta výměna názorů. A abych zas až tak nehonil vodu, svou vlastní desku jsem si ještě žádnou nevydal, ale už dlouho se na to chystám. Na techno u nás žádný zvukař zaměřený moc není, takže snad pro skladatele a tvůrce, kteří se tímhle žánrem zabývají, byl můj příspěvek přínosem. Věřím, že trošku „naboostuju“ tu českou techno a elektro scénu, která má do budoucna jistě velký potenciál, teda pokud lidi tyhle věci nepřestanou bavit. Nevím do jaké míry by se daly tyhle poznatky přenést na normální živou hudbu, možná že ano, možná že ne, to ať si každý přebere sám. Článek neberte jako absolutní pravdu, ale spíš jako námět k zamyšlení a nástin technik a postupů, které můžete sami využít při skládání. Každý má přece tak trochu „to svoje“.
Mějte se fajn. Black Tea
Žádné komentáře:
Okomentovat